OBEC CHOTĚNOV

Poprvé se lokalita připomíná v listině vratislavského biskupa Přeclava z Pogorelly z roku 1347, kterou provedl majetkové narovnání mezi litomyšlským biskupem a biskupskou kapitolou / episcopo attributa villa Chocynov / . Ves tehdy připadla biskupovi, byla však poté pozastavena. V listině litomyšlského biskupa Jana IV., řečeného Železný , se ves uvádí jako biskupův majetek / Chotinov / episcopi.

V roce 1412 osvobodil výše uvedený litomyšlský biskup ves od úmrtí. Rychtou náležel Chotěnov k Vidlaté Seči.

K roku 1547 se ves uvádí jako součást zámeckého majetku. Název vsi Chotěnov je odvozen od označení Chotěnův dvůr. Součásti obce Chotěnova je osada Olšany, které patří k nejstarším obcím v regionu. Historický vývoj obcí území novohradska byl podstatně ovlivněn trasami středověkých obchodních komunikačních stezek. Lze předpokládat, že mocný Slavník, pán nad naší krajinou, byl otec biskupa sv. Vojtěcha. Sv. Vojtěch odkázal r. 993 břevnovskému klášteru, který založil , clo ze stezky, která Volšinami procházela. Zakládáním obcí v regionu se zasloužila komunita litomyšlských premonstrátu. Byli to právě oni , kteří působili při ohraničování farností jak bylo nařízeno pražským biskupem Ottou. Promonstráti přivedl do Litomyšle kolem roku 1141 Jindřich Zdík. Právě do tohoto období spadá založení Olšan, kdy je roku 1167 probošt vyšehradský Hroznata daroval litomyšlským premonstrátům. Poměrně ranné založení Olšan, připomíná důležité obchodní stezky mezi Poličkou a Vysokým Mýtem a Lůži. V Olšanech rovněž dochází ke křížení historických cest ve směru Litomyšl, Jarošov dále na území Českomoravské vysočiny. Celá oblast tohoto území byla jíž obydlena v době hradištní , doby slovanské- viz nálezy u Jarošova, Mladočova a na mohutném hradisku na Rabouni u Lůže. Sdředověká obchodní cesta Voštice, která byla spojnicí mezi Čechami a Moravou se vyznačovala tím, že šla po vrchách, a proto byla bezpečnější pro kupce, než cesta hlubokými lesy. Později se z ní stala cesta vojenská . Proto nese název Voštice, dříve Vojštice. V Olšanech, kde dříve býval dvorec se dnes nachází pěkný hostinec, s příjemným posezením a občerstvením. Vydáme-li se po Voštici směrem západním, dojdeme k místu, kde je šíře komunikace asi 50 m. Zde bývaly vyježděné cesty jako na nádraží koleje. Jedna cesta byla průjezdná a ostatní sloužily k odpočinku. Zde vojska tábořili, odpočívali a krmili dobytek. Byla zde i louž, která sloužila k zachycení dešťové vody pro napájení dobytka. Pod katastrem Olšan se cesty rozdělovaly směrem na Chotovice, Hrušovou a Vysoké Mýto. Hlavní pokračování po Voštici bylo směrem do Lůže, Chrudimi a dále do Čech. Z Olšan směrem východním cesta pokračuje k místu, které se nazývá Padělek. Zde býval v minulosti zájezdní hostinec a čtyři staveni a jsou zde po nich viditelné základy. Po obou stranách cesty bylo místo k zastavení koňských povozů, k odpočinku nebo k přenocování. Kronika uvádí, že se jich zde sjíždělo až třicet povozu a hrávali se zde karty až celý týden. V těchto místech se cesta dělila do Poříčí , Lubné a do Poličky. Druhá cesta pokračovala okolo jezírka k návrší Golgota, které je 515 m n. m. Za pěkného počasí je překrásný výhled na chrudimsko, krkonošské hory, orlické hory, hory nad Kladskem, Jeseníky s horou Praděd, Litomyšlsko a Poličsko. Úsek cesty mezi Mladočovem a Chotovicemi je poslední starou zachovalou komunikaci v regionu, kterou nezničila kolektivizace.


Vesnice Olšany později připadly k panství novohradskému na rozdíl od Chotěnova, který patřil k litomyšlskému zámku. V roce 1850 po zrušení vrchnostenské správy a zřízením okresů obě obce přešli pod politický okres Litomyšl.

Pro zajímavost rok před tím tedy / roku 1849 / vytvořily obce Budislav, Poříčí, Mladočov, Desná, Vidlatá Seč, Chotěnov, Olšany, Jarošov a Nová Ves u Jarošova velkou místní obec se sídlem v Mladočově, tato však měla pouze roční trvání. Úspěšnější bylo následné spojení Chotěnova a Olšan, které trvá dodnes. Soužití obyvatel Chotěnova a Olšan procházelo obdobím spolupráce i sváru. Z širšího pohledu jde o jev typický pro lidské společenství, ať se jedná o rodinu, obec, víru i národ. Dějiny lidského společenství nejsou nikdy završeny a zůstávají vždy otevřeny do budoucnosti, stále budou mít svůj neznámý a dosud nenaplněný rozměr. Do této neznámé budoucnosti se může přítomnost stejně jako minulost promítat tisícerými způsoby. Stejně rozmanitými způsoby se představy o budoucnosti často bezděčně promítají do minulosti. Naše poznání minulosti je nedokonalé a vždy byla, jsou a budou bílá místa v naší historii. Lidé své dějiny totiž nejen vytvářejí, ale součastně je také svým způsobem ničí, a to nejen vědomým a zlovolným mazáním stop. Mnohé mizí a vytrácí se z nevědomosti, mnohé staré prostě musí udělat místo novému a svou roli jistě také hraje zapomínání.